Odstavec připravujeme.

Dalmatini se mi do přízně začali vkrádat dávno v dětství, kdy jsem obdivovala dvě staré pohlednice s fotografiemi jednoho velmi povedeného štěňátka. Na jednom snímku leží na černé přikrývce, pozorné, hrdé, s roztomile hypnotizujícím výrazem, že se dodnes divím, jak mohl ten ledabylý kus papíru vydržet tolik ohmatávání a muchlání. Na druhé fotce to flekaté mimčo vyrovnaně sedí, hledící před sebe a v jeho potutelném výrazu zřetelně vnímám úsměv.

Ten pes z fotografie si je dobře vědom své ušlechtilosti a rovněž své nekonečné moci, se kterou s hravou lehkostí uloupí srdce malé dívky a jednou provždy se tam nadobro zahnízdí. Tohle mi našeptávala má bezuzdná fantazie a já se naučila trpělivě vyčkávat na to "až budu velká".

Více než desetiletí jsem si musela na tu svou první skutečnou flekatou lásku počkat. Doma jsme měli anglického kokršpaněla Virgila a pořízení dalmatina bylo absolutně nemyslitelné. Máma říkala, že prý až budu dospělá, mám si pořídit třeba deset dalmatinů. 

A tak jsem svou touhu uspokojovala alespoň nepřímo. Dychtivě jsem vyhlížela puntíky kde se dalo, například jsem čekala v podvečerní hodiny u okna a vyhlížela sousedku, která svého dalmatina pod naším domem občas venčívala. Chodila jsem ty jedinečné psy obdivovat na výstavy a sbírala nekonečné množství pohlednic. Také jsem si vystřihovala obrázky z časopisů a lepila je do sešitů nebo si zdobila stěnu nad postelí. Vrstevníci tam měli populární hudební kapely a já štěňata dalmatinů ze starých kalendářů. 

Později, s příchodem prvního počítače do domácnosti mé babičky, jsem trávila hodiny vyhledáváním informací a dalších fotek. Nemohla jsem se vynadívat a žasla nad sofistikovaností internetu. Byla jsem doslova posedlá černými tečkami na bílém kožichu a svou lásku jsem vtělila do plyšového dalmatina Puňti, kterému jsem slíbila, že jednou ožije, my si k sobě najdeme cestu a potom spolu budeme navždy.

Ani chaotické období dospívání a bouřlivá puberta mě z lásky k dalmatinům nevyléčili. Vkročila jsem do světa dospělých a cítila, že ten den jednou zkrátka musí přijít. A přišel, v tu nejméně očekávanou dobu. Ostatně stejně jako všechny ty nejlepší věci, které nás v životě potkají.

Bylo léto 2009, bylo mi čerstvých 18 a brouzdáním na internetu jsem čistě náhodou natrefila na fotografii, kterou jsem velmi dobře znala. Byl na ní pes, pro mě tenkrát ten nejnádhernější, jakého jsem si kdy dovedla představit. Pamatovala jsem si ho, protože jsem si před lety tu fotografii stáhla do svého počítačového fňukacího alba "zatím" nesplněných snů a on tam pokojně na mě čekal vedle fríského hřebce a dovolené v Austrálii na okamžik, kdy se k němu vrátím. Ano, byl to on. Našla jsem vysněného psa z fotografie, spadla mi brada a srdce poskočilo. Jmenoval se Hollywood´s Dream Raul a k mému dalšímu úžasu nebydlel v žádné tramtárii. Ověnčený mnoha tituly a pyšnící se prestižními vítězstvími bydlel pár desítek kilometrů od nás. Byl skutečný a byl nádherný.

Další pátrání mě přivedlo na stránky nově založené chovatelské stanice, kde měl tento fešák krýt fenku! Již tento podzim! Orosená a naprosto zoufalá, rok před maturitou, s brigádou za pár kaček a bydlící u rodičů tehdejšího přítele a s novým kokršpaněl mé mámy jsem začala spřádat plány na nemožné.

Krytí se však ten rok nepodařilo, ale protože chovatelka o vrh velmi stála, tak se při dalším hárání za ženichem vydali znova. Ve čtvrtek 14. ledna 2010 proběhlo krytí rodičů mého prvního dalmatina, který si svou cestu na svět naplánoval tak mazaně, že své narozeniny slavil pouhý den před mými, tedy 18. března. Občas jsem slýchávala, že je škoda, že s tím nepočkal, abychom teda slavili spolu. Ale to už by byla hodně veliká náhoda, ne? A takhle jsme měli vždy alespoň důvod slavit dva dny místo jednoho 😊.

V den osmých narozenin táty Frankieho (Hollywood´s Dream Raul), 7. května 2010 jsem se pro svou vysněnou flekatou lásku vydala do Teplic na druhý konec republiky. Z fotek jsem měla jasno, který ze sedmi štěňat to bude. Zelený kluk a on to věděl. Převálcoval v porodní bedně všechny své spící sourozence a okamžitě se na mě začal sápat. Olízal mě od hlavy k patě a naše pouto bylo zpečetěno, konečně jsme byli spolu. Já a on - Almond Eye Clair de Lune alá Falco.

Začala jízda na plný plyn, bez pásů, brzdy a často střemhlav dolů. Život s dalmatinem je jako letět letadlem bez pilota nebo cestovat vlakem bez strojvedoucího. Pokud se bojíte, raději ani nenastupujte, zastavit se nedá, velmi špatně se vyskakuje a vždy to nakonec někoho bolí. 

O životě po jeho boku možná někdy sepíšu paměti, pokud vás ale přesto zajímá, jak se nám dařilo na výstavách nebo kde jsme se toulali, podívejte se ZDE nebo ZDE.

Falca jsem na jeho poslední cestě odprovodila v jeho nedožitých 12ti letech. Do posledních dnů byl plný energie, temperamentní, roztržitý, veselý, protivný, přítulný, mlsný, měl na vše svůj názor, který dával hlasitě najevo a vždy mě přišel přivítat s mávajícím ocasem. (A to i když jsem odešla pouze dovnitř domu). Po celý život byl mým velkým učitelem, zažili jsme mnoho legrace, prošli jsme si spolu mnohými situacemi, které ne vždy byly veselé. Doprovázel mě ve zlomovém období mého života a má ohromný podíl na tom, do jakého člověka jsem se formovala. Naučil mě aktivně žít a především pozitivně myslet. Díky němu jsem pochopila, kdo jsou dalmatini, kdo jsem já a definitivně si přiznala, že psi budou můj život. Jsem mu nesmírně vděčná, za všechen společný čas a za to, že mi jeho oči jasně naznačily, že je čas jít a já u toho byla s ním.

Faloušek odešel za duhový most 26. února 2022, příčinou byla akutní torze žaludku. Já však vím, že musel odejít, aby se mi mohl znovu narodit. Abychom se spolu mohli znovu setkat a začít bok boku nový životní příběh.

Od prvního dalmatina je cesta ke druhému už jen otázkou času. V době, kdy Falco odešel do psího důchodu, jsem se začala poohlížet po flekaté slečně. Má dcera byla ještě malá a byla jsem v očekávání jejího prvního bratra. Všechny ty mateřské věci, které jsem řešila ve svém lidském životě jsem nějak potřebovala přenést i do toho psího, proto má volba pro holčičí pohlaví byla jasná a 26. října 2019 jsme se vydali k sousedům za hranice pro psí slečnu Callaway Calltess, domácky Sheelu, která je zakladatelkou naší chovatelské stanice.

Psi jsou ztělesněním upřímné, čisté a nezištné lásky. Rozdávají radost a štěstí, umí utěšit, rozvíjejí představivost, fantazii, plní sny a přispívají zdravějšímu spánku.

Když jsem hledala ideální symbol pro vystižení těchto kvalit, natrefila jsem na květomluvu. Je pouze jedna rostlina, která dokáže přeneseně vyobrazit všechny tyto vlastnosti. A člověk, jehož je to oblíbená květina, je údajně milovník dobrodružství a nezkazí žádnou legraci. Tato květina produkuje alkaloid opia zvaný papaverin a podle něj se celá říše skýtající přibližně 100 druhů nazývá latinsky papaver. Nejedná se o nic jiného než o originální klenoty, které od května až do zámrazu zdobí naše zahrady - máky. Přitažlivé, odlišné, nezaměnitelné, s metaforickým tajemstvím a působícím jako lék nebo také droga. Zkrátka jako dalmatini 😊. 

Slovo "Lune" jsem do názvu své chovatelské stanice vložila hned ze dvou důvodů. Kromě toho méně podstatného, a sice, že se jedná o zkratku mého jména, tak cítím vyslovenou nutnost vzdát hold věčné památce mému Falcovi, který byl v mém životě ten první, čemuž se jednoduše lze vyrovnat jen těžko, a který měl tohle kouzelné slovo rovněž ve svém jméně.

Štěňátka z naší chovatelské stanice budou tedy nést za svým jménem přídomek Lune di Papaveri a mým největším přáním je, aby ve svých rodinách předávali a vyměňovali si jen a pouze další čistou nezištnou lásku, radost, štěstí a hromadu zábavy.

Lucie Němcová s rodinou


Doma s námi bydlí ještě další rovněž výjimečný pes. Je to azavačí kluk Jawayi Kel-es-Suf, kterému říkáme Enzo a na jehož stránky se již brzy můžete podívat ZDE.